To jsem se jednou v neděli strašně ožral

15. února 2016 v 7:38 | Lucky |  Zážitky a vzpomínky
Už nějaký čas trpím určitou posedlostí zvanou Matcha Tea. To je takový žabinec, co tak vypadá a chutná. Tedy pro někoho. Sám nedokážu popsat, jak to chutná. Snad možná proto, že jeho chuť ani popsat nejde, když zapomeneme na tu odpornou barvu a vůni.

Poprvé jsem se s ním setkal v jednom útulném bytečku mojí sestřenice. Byl jsem velmi skeptický, jestli to vůbec pozřu. Několik prvnich doušků skutečně chutnalo odporně. Na jazyku se mi rozplývala trpká chuť v kombinaci s limetkou, cítil jsem i tu práškovitou strukturu, kterou teď vždy nadržene rozmíchávám v šejkru s duhovým nápisem Sportlife, ačkoliv je to až sarkastické vzhledem k tomu, jaký jsem typ sportovce - tedy žádný.

S klidem mohu říct, že Matcha Tea nebyl láskou na první pohled, ba ani ochutnání, ale něco na té tekutině přecejenom je. Možná ta trpkost, práškovitost, nebo geniální kombinace s limetkou, očarovala moje jinak vytříbené smysly jako žák posledního ročníku v Bradavicích. Od první chvíle prozření jsem nesmírně toužil cítit tu magii znovu, a taky že jsem ji cítil, ještě dvakrát poté, než jsem nadobro odjel zpátky domů a na nějaký čas na Matcha Tea zapomněl jako Středozem na prsten. A když nastal čas, vrátil se ke mně.

Rád bych dodal, jako v knize Pán prstenů, že se stalo něco, co čaj nezamýšlel, ale stalo se přesně to, co se mělo stát. Znovu jsem mohl okusit tu dokonalou chuť, a to právě v jedné z nejhorších chvil svého života. Matcha se stal mým prstenem, mým miláškem, a pokud by visel na kraji skály v Hoře osudu můj šejkr a učitelka matematiky, jsem si zcela jistý, že mým Frodem bude Matcha.

Jestli jsem věděl o tom, co Matcha dokáže, je dobrá otázka. Jediný známý fakt bylo malé bezvýznamné utroušení, že funguje trochu jako povzbuzovač. Bohužel nezneviditelňuje, i když to tak úplně není pravda. O nějakých účincích na hubnutí a zrychlování metabolismu o 40% jsem totiž neměl ani páru, ale mohl jsem to tušit, protože sestřenice byla vždycky na tyhle věci. Jenže já na to stejně nevěřím. Dneska se už hubne úplně po všem, co sníme.

Nakonec se vraťme k původní pointě článku. Nikdo nikde nepsal, jak výborný je Matcha na kocovinu. Takže teď to píšu já. Zásaditost uleví žaludku, přitom limeta udržuje zdravou hladinu kyselosti v žaludku, takže se teď určitě necítím jako kámen (to by bylo na dlouho, vysvětlovat tento pocit). Navíc se cítím svěží, pln energie a po 700 mililitrech už ani netoužím po další vodě (snad leda po dalším Matcha). Jenom škoda, že nevyléčí tu záhadnou bolest končetin.

Na mnoho lidí (včetně mě, jenže já si ho stejně koupim, i kdybych si měl brát hypotéku od Komerčky) je ten čaj za 320 Kč za 60 gramů docela mastnej, ale naštěstí se dá koupit jeden pytlíček asi za 15 korun, takže pokud vás moje story navnadila, zajděte do zdravé výživy a okuste moc Saurona na vlastní kůži.
 

Óda na neradost

15. prosince 2015 v 0:08 | Lucky |  Ostatní
Varování: Tato nesprávně napsaná rádoby báseň má na Vás až příliš hluboký smysl, pokud jste ji četli více než dvakrát, a stále nechápete.

Když stočíš se do klubíčka jako psychopat
když přemýšlíš nad tím, co jsi udělal
když chybí ti z tebe kus
a přemýšlíš, jak to překlepat
jako by byl pryč, a ty cítíš se být hnus
a přitom jsi ho vždycky miloval.

...a on dělá že nic
ty víš že on neví co chceš mu říct
jen abys dokázal, že jsi něco víc
a to jsi měl pocit, jak výjimečný jsi
dokud tě nepotkal
a nedonutil tě milovat.


Tak jsem, milí pánové a dámy, otiskl na papír několik vět, které si dávají smysl navzájem jen v případě, že víte, co je to být smutný, když nemáte proč.

Zabil jsem ženu

17. října 2015 v 23:21 | Lucky |  Přeměna
Když jsem dnes musel v obchodním domě na záchod, připadalo mi, jako by ta žena ještě žila a z posledních sil na mou nohu prstíčkem škrábala. Myslela si, že má v mém srdci stále ještě trochu místa.

Odkopával jsem ji. Tak, aby to nikdo neviděl, ale znáte to: Zrovna když nechcete, aby tam někdo byl, začnou se stát fronty a vám po dlouhém a trapném čekání nezbude nic jiného, než sklonit hlavu a vhodit pět korun do turniketu na dámské toalety, i když je všude tolik očí.

Potom, co vykonáte svou potřebu, zase čekáte, až všichni příchozí zalezou do kabinek, nebo až všichni odchozí odejdou od umyvadel, abyste si tam jako správný podivín rychle opláchli ruce, ani si je neosušili, a utekli skrz turnikety někam daleko, kde už si nikdo nebude pamatovat, že jste to byli právě vy, kdo v pánském oblečení vstoupil na holčičáky.

I když jsem ji zabil, ošklivý a páchnoucí opar její podobizny za mnou jde kam došlápnu, protože ostatní neví, že už není mezi námi.

Jak jsem tu ženu vlastně zabil? Lopata by na ní nedosáhla, ani motorvá pila. Dosáhly na ní jedině moje činy, rozhodnutí a především má odvaha říct NE.

Víte, lidé by neměli mít ve svém životě něco, co tam nechtějí. Já jí ve svém životě nechtěl. Nesnesl jsem to pomyšlení, že já a ona jsme jeden člověk, a každý vidí jen ji, a ne mě. Nesnesl jsem to pomyšlení, že musím hrát, jak ona musí. Proto vlastním spoustu tupých zvyků, které mám jen díky ní.

To se řekne snadno "Buď sám sebou", ale co když to prostě nejde, protože vaše tělo není vámi?

Nechci mít penis, protože jsem úchyl. Chci mít penis, jako ho chce mít každý kluk. Není to přece přirozené?

Kdybych si mohl vybrat mezi funkčním penisem a doživotním blahobytem, chtěl bych raději ten penis, protože to on by byl mým doživotním blahobytem.

Avšak místo doživotního blahobytu budu mít jen doživotně krvavý cejch s nápisem Byl jsem žena.
 


Proč jsem se narodil jako dívka?

9. září 2015 v 23:10 | Lucky |  Ostatní
Člověk se nejdřív podívá sám na sebe. Řekne si: Sluší mi to/Nesluší mi to, To se mi na mě líbí/To se mi na mě nelíbí, Tohle už měnit nechci/Tohle změnit chci. Pak se podívá na své okolí a řekne si něco velmi obdobného.

Je spousta věcí, které se dají změnit, pokud je k nim dostatečná vůle. Určitě je toho mnohem víc, co změnit lze, ale potom jsou tu takové skutečnosti, které prostě změnit nejde.

Abych dlouho nekroužil kolem pointy, jako to dělám vždy (jež je vzhledem k povaze tohoto blogu poměrně snadno předpokládatelná), je tím mým opravdu nenáviděným problémem pohlaví, v němž se narodíme. Nikdo se vás totiž neptá, když jako embryo v určité části vývoje směřujete k výrobě pouze jednoho ze dvou hormonů, čímž se určuje vaše tělesné pohlaví, jestli to tak chcete nebo ne.

Ano, píši tělesné, to protože lidé mého druhu zkrátka mají rozdíl mezi tím tělesným a psychickým (a spousta lidí to nevidí nebo vidět nechce). Vlastně by se to dalo pojmenovat jako chyba "výroby", jelikož podle studií tato nevratná chyba nastává právě v období vývinu plodu, kdy mozek říká: "Ano, muž," a tělo odpovídá "Ne, žena." Skoro jako malý čertík a andílek, co v rukou drží klíč k hormonům a přetahují se, dokud jeden z nich nevyhraje.

Jak jste jistě uhodli, v tomto případě vyhrál čertík, který se určitě moc těší na to, jak nám změní život v chaos a utrpení.

Svízel to byl, je a bude až do konce našich dní.

Co to znamená? I pokud se dostaneme do té fáze, kdy naše sekundární znaky budou medikamenty, lékaři a chirurgy změněny, nikdy nenastane ten tolik vysněný okamžik > kápněme si božskou, zcela bio pindík nám prostě nenaroste. Tedy alespoň ne v dnešní době a zřejmě ani blízké budoucnosti metod lékařských. Stejně tak se nezmění ani naše boky, pas a ramena.



Bude to znít trošku moralisticky, ale vy, kteří jste statisticky normální a máte pocit, že ta piha na vašem nose, z níž vám rostou tři malé, tmavé chloupky, je prokletí vašeho bytí, pomyslete na nás a jiné tragické/tragičtější případy, a pokuste se vidět vaší existenci šťastneji, než ji zříte dnes, protože život není fér a nikdy nikdá nebude.

Proč se začínám mít rád

29. srpna 2015 v 12:01 | Lucky |  Přeměna
Už si ani nepamatuji, jaké to bylo stát před zrcadlem a malovat si černé stíny. Všechno se to událo tak rychle - to jsem totiž já, jdu do všeho po hlavě. Změnil jsem se skoro ze dne na den. Tedy rozhodně jsem chtěl ze dne na den, ale binder byl teprve v řešení.

Víte, co byla nejlepší zábava? Projít po ulici kolem lidí které znám, třeba i spolužaček, a zoufale je zdravit bez odpovědi. Nemyslím to ironicky, vážně to bylo skvělé. Vůbec mne nepoznaly. Cítil jsem se tak uspokojeně a uchlácholeně. No řekněme si, kdo by se chtěl změnit a zároveň být snadno identifikován jako ten, kým byl dříve? Přece nikdo. Proto jsem tak rád a myslím si, že jsem měl štěstí.

Nejvíc zbožňuji ten pocit, když jdu do obchodu do pánského oddělení. Všechny ty úžasné věci, které tam jsou na prodej, ve mne vzbuzovaly dychtivý pocit už od 1. stupně střední školy (to jsem totiž začal mít školu přímo v centru a chození do obchodu byla snadná věc i během obědové pauzy). Nahlížel jsem tam, ale strašně jsem se styděl nahlédnout ještě blíž.

Byl jsem totiž docela rozumné dítě, jež jako málo dnešních dětí vědělo, co není tak úplně vhodné. Celou dobu jsem si myslel, že budu vypadat jako lesba. Nic proti nim, ale lesby jsou dívky, které jsou ve svém těle spokojeny, jen se občas rády oblékají do pánského - a já nechtěl být dívka, co má ráda dívky, protože to i tak není pravda, ale především chci být kluk, ne dívka. Je to přece pravda, žádný kluk by nechtěl vypadat jako dívka v pánském (nic proti různým fetishům, myslím to obecně).

To byl ten důvod, proč jsem čekal tak dlouho, a uzavřel svoje já do zlaté luxusní klece, kde se mi docela líbilo, ale neviděl jsem ven, protože přezemne byl přehoz s obličejem nějaké dívky, kterou jsem neznal, ale věděl jsem, že si pořád na něco hraje.

Potom jsem zatoužil být volný. Sny o létání už mi nestačily. Odhrnul jsem ten bílý, ale zcela neprůhledný, zákryt klece. Díval jsem se na kluky, kteří kdysi byli v té podobné kleci jako jsem já, a řekl si dost. Věděl jsem, že ještě nějakou chvíli lidé budou mluvit k té kleci, protože si budou myslet, že jsem stále uvnitř, ale taky jsem věděl, že až mne uvidí, jak skutečně vypadám, jaký skutečně jsem, obrátí se to k lepšímu.

Proč se tedy začínám mít rád? Protože když se podívám do zrcadla, už tam nevidím tu dívku, o které jsem měl sice velmi dobré mínění, jelikož jsem moc dobře věděl, že klukům se líbí, ale poprvé jsem tam uviděl toho kluka, co je plný sebevědomí, jistoty, nepřejatých názorů a nestydí se za to, jak vypadá (dobře, ještě by mohl trochu zhubnout, ale ani to ho tolik netrápí). Když jsem ho tak pozoroval ze všech stran, sledoval jaký má plochý hrudník, jak mu sedí tričko, jaké má pečlivě gelem uhlazené vlasy, řekl jsem mu: ,,Chlape, ty seš borec."

Nikdy jsem neměl nijak extrémní pocit nenávisti vůči sobě samému. Vždy jsem se uměl zařídit tak, aby mi to slušelo. Jenže to jsem se měl jenom rád. Teď už nemiluji jenom tu část, která je uvnitř klece, teď už se postupně miluji i z venku, protože cítím, jak se začínám slučovat se svým tělem.

Z toho plyne docela kruté, ale pravdivé ponaučení: Když máš někoho rád, moc dobře víš, že život bys za něj jen tak nedal. Avšak když někoho miluješ, ani bys nepřemýšlel, protože život bez něj by byl věčně prázdný, jako držáky na toaleťák ve škole. Musíš se milovat, mít důvod se milovat, jinak zahubíš sám sebe.

Bylo to jen ve snu aneb Což takhle dát si mé dětství

15. srpna 2015 v 1:00 | Lucky |  Zážitky a vzpomínky
Znáte to, kluci si hrají s autíčkama a holky s panenkama. Po tom, co jsem si uvědomil sám sebe, jsem hooodně dlouhou dobu nemohl v paměti najít, s čím jsem si vlastně hrál. Vždycky jsem byl takové uťápnuté dítě, které bylo vděčné za každou hračku, a někdy dokonce i mě samotnému bylo líto, že mě ty kočárky moc nebraly.

Obzvlášť mi bylo v pozdějších letech až-k-slze-ukápnutě (radši nebudu povídat o panence z jejího dětství, jenž jsem ostříhal - a ještě pořád je mi z toho hrozně), když mi maminka vyprávěla, jak jsem s kočárkem byl venku jen párkrát, a já si vzpomněl, jak jsem ten krásný nový kočárek tenkrát našel pod stromečkem (teda myslím, že byl pod stromečkem), a měl jsem z něj hroznou radost stejně jako moji rodiče, jelikož byl vážně moc krásný, a už jsem si představoval, jak se s ním budu prohánět po ulici. Jenže ono to nějak nešlo. Připadal jsem si hloupě, tak nepřirozeně. Celé dětství jsem si potom třídil v hlavě, co dělat smím a nemusím si u toho připadat trapně, protože to dělají i jiné holky.

No, nějak mi to nevyšlo, když si vzpomenu, jak jsem v klidu z pod stolu vytáhl pudr uprostřed restaurace (s tím, že jsem měl zkrátka šílený pocit, jako bych se lesknul, tudíž jsem se prostě musel okamžitě napudrovat), a holky z mého doprovodu se mi na celou restauraci smály, včetně servírky, až jsem se červenal, a potom už jsem pudr na veřejnosti nikdy nevytáhl (vlastně do dnes nechápu, co je na tom tak intimního, aby se pudrování provádělo jedině na toaletách).

Asi si teď nechápavě říkáte: ,,To je nějaký divný, kluk a pudr..." (+ ten, kdo četl můj první článek "Plakal jsem, když moje vlasy umíraly", v tom musí mít úplný guláš, a já přiznávám, "normální" kluci k těmto věcem takový vztah zkrátka nemají), jenže pravda je taková: Vždycky jsem věděl, že jsem na kluky, a vždycky jsem věděl, že jiné už to nebude (jak já miloval prince z Popelky).

Jak to tedy souvisí s tím pudrem? Vezměte si normálního kluka zhruba v mém věku, zhruba mé inteligenční kategorie a podobných zájmů (ne, nechci se povyšovat, ale dokázaným faktem je, že někteří lidé jsou zkrátka hloupější a někteří chytřejší). Takový normální kluk svojí pleť příliš řešit nebude (dobře, jsou i výjimky, ty teď nechme stranou), kdežto kdyby to byl gay, v drtivé většině případů by mu na stavu své pleti záleželo mnohem víc.

Proč to vlastně rozebírám až tak do detailů? Poněvadž Rýpavci obecní žijí všude mezi námi a až se mě jednou budou ptát, proč nosím make-up, když jsem kluk (tím myslím pouze ten krém v tělové barvě, ne celé líčení), odpovím jim (to souvětí je tak snadné, rychlé, pochopitelné a výstižně, skoro jako vysavač z Teleshoppingu): ,,Protože jsem gay a nelíbí se mi moje špatná pleť," a oni už nebudou mít co říct, jelikož jsem důvod řekl a rovnou přimlel do kola i to, že vše zženštilé na muži je "gay", a já už to přiznal, takže se mi nemůžou posmívat, protože to by přece byla hloupost, lát gayi do gaye. Vlastně pokud nad tím tak popřemýšlím, asi si dám do budoucna pozor na lidi, kteří by mě za mou orientaci mohli poškodit - jak k pláči je ten náš svět.

- a už by to stačilo. Cítím, jak článek začíná ztrácet tvar, trochu jsem se totiž zasekl u jiného tématu, jako stará paní při vyprávění svým komunistických zážitků z mladých let (no, mít pár let navíc, byla by to skoro pravda, vzhledem k následujícímu pokračování).

Vraťme se tedy k pointě: Celé dětství jsem radši poletoval venku s mým starším bratrem a jeho kamarády. Mezi holky jsem moc nezapadal, neměly mě moc rády. Asi na mě vycítily něco odlišného, nebo jsem se jim prostě nelíbil. Kluci se se mnou později přestali bavit a já byl rád i za těch pár kamarádek, takže jsem za nimi lezl pořád, ale ony se radši kamarádily jen mezi sebou, a já to nechápal a osaměle se vracel domů.

Kéž by na mne tenkrát nebyly tak zlé, do dnes je za to nenávidím! Já hlupák si to všechno nechal líbit, protože teď už chápu, proč u jedné kamarádky vždycky nešel zvonek, zrovna když jsem u nich zvonil já, nebo proč Bára říkala, že Martinka u ní není, a potom jsem ji slyšel, jak se ze zahrady směje, zatím co mi pukalo srdce zradou.

Krom potupných přátelství jsem si vzpomněl nakonec i na ty hračky. Nejradši jsem měl zvířátka, lego, panenky a vláčky (úplně nejlepší byl takový cirkusový vláček se zvířátky, který mi tatínek koupil, protože jsem nechtěl k babičce, jelikož jsem se jí bál). Pamatuji si to jako včera, když se mi zdál ten úžasný sen, jak držím v rukou obrovskou krabici s průhledným víkem plnou autíček, jenž stály uspořádaně za sebou na malých poličkách. Potom jsem se probudil, s rukama nataženýma před sebe, ale krabice nikde.Bárbíny jsem strašně rád oblékal a sem tam na ně vyrobil i něco vlastního (bylo to odporné a já to moc dobře věděl). Také jsem všemu dával jména, přičemž jsem je zanedlouho zase zapomněl. Že vám to připadá jako dívčí zábava? No a co. Měl jsem i autíčka, i bárbíny, a bylo mi úplně fuk, že tohle je holčičí a tohle klučičí.

Něco kátkého, ale poučného, vám věru povím: Tenkrát jsem měl kamaráda a jeho budoucí orientace (ano, homosexuální) byla zcela jasná. Měl rád dinosaury, zvířátka a strašně rád si hrál na Jane z Tarzana (já byl s rolí Tarzana samozřejmě velmi spokojený, i když bych býval byl radši, kdyby místo Jane byl druhý Tarzan). Víte, jak tehdy pán v hračkářství koukal, když jsem mu řekl o dárek k narozeninám pro kamaráda, který má radši panenky?

Vyplývá z toho jedna tentokrát ne-tak-prostá věc: Kluk, který si hraje s panenkami, je pravděpodobně gay (nebo je s ním cokoliv jiného špatně). Holka, jenž dělá totéž, nemusí být holka...

Mám rád vodu, která chutná jako banánové mléko

12. srpna 2015 v 18:14 | Lucky |  Ostatní
Jak by voda mohla chutnat jako banánové mléko? Nemohla, protože voda bude vždycky voda. "Podej mi prosím vodu," a jeden ze dvou typů lidí pak sáhne buď po vodě, a nebo třeba po minerálce. Jenže pak už to není voda, pak už je to minerálka. Voda z řeky bude vždycky voda z řeky, protože v řece nikdy nebude téct ta (když si odmyslíme všelijaké příměsi chlóru) čistá voda, která teče u vás v kuchyni z kohoutku.

Tak se tedy ptám znovu, jak by voda mohla chutnat jako banánové mléko? Zkuste si to sami, napijte se čisté vody a představujte si, že v ruce držíte nádhernou čerstvou skleničku čerstvého nádherně bílo-žlutého mléka. Ti nadanější s trochou úsilí skutečně alespoň na chvíli pocítí banánové mléko.

Vyplývá z toho jedna prostá věc: Když budu chtít, aby voda, kterou se napájím, byla banánové mléko, bude banánovým mlékem. Když budu chtít, abych byl silnější, budu silnější.

Když budu chtít věci změnit, změním je, protože když změním vodu na banánové mléko, dokážu všechno ...

Budu jiný člověk

11. srpna 2015 v 14:03 | Lucky |  Jméno a matrika
Právě jsem seděl v malém bazénku na naší zahrádce, který je sice vyrobený bůhví z čeho, ale je lepší než studená vana, i přes ta všechna mrtvá tělíčka mušek, mravenců, vos a včel, jež kolem vás tiše plavou a nutí vás přemýšlet nad skonáním. Nebyly to kdovíjaké myšlenky, ženoucí se v tu chvíli mojí hlavou, protože jsem se mnohem víc staral o to, aby se mi nenamočilo moje vrchní ošacení, jenž bylo potupně srolované jako růžové tričko malé holčičky, která tuze touží po tom, aby si mohla koupit svojí první podprsenku.

Z cigarety, obávající se mé babičky věšící na dvorku prádlo, takže jsem ji musel tajně propašovat ve stylu 15ti letého dítěte, stoupal kouř, a i když jsem poslední rok docela vášnivý kuřák, ten kouř mi páchl pod nos a vždy mne vyrušil z rozjímání.

Neuspořádaně jsem hloubal nad tím, co mě čeká. Ať už to byly komisní zkoušky, tvořící ve mě paniku a chaos, čekající na mou hlavu ani ne za dva týdny, nebo příchod někoho úplně jiného do školy plné přetvářky a pomluv, kde zřejmě skončím špatně, pokud si nezařídím individuální výuku.

Chvíli jsem pociťoval radost z toho, co ve světě čeká na Luckyho, avšak zanedlouho po tom přišla opět paní Temnota ruku v ruce s panem Strachů, a líbali se a smáli se mi do obličeje. Zahnat takové myšlenky není úplně snadné, jelikož mne to sužovalo a stále sužuje, a pokud se mi to alespoň na chvíli povedlo, vloudila se mi do šešulky idea o mém novém jméně, které pro mne znamená až směšně příliš.

Mám takový malý plán a jestli se mi nevydaří, budu o tom muset přemýšlet úplně od začátku. To vám povím, nechce se mi.

Vzhledem k mé situaci, kterou si prochází snad každý mého druhu, je matrika vlastně jedno velké synonymum pro "problém". Pokud bych se nechtěl podrobit nesmyslným pravidlům dnešní politiky, zavolal bych jedné staré paní, a ta by se podívala do chytré knihy, potom by řekla: ,,Ano, toto jméno je neutrální," nebo: ,,Ne, toto jméno není neutrální," a zaplatil bych za tuto žertovnou věc (pro studenta) nemalé peníze.

Tak tedy promlouvám sám k sobě a ptám se, jestli to vůbec zvládnu, jelikož tohle je jedna z těch menších věcí, o jenž budu přinucen se starat.

Kéž by to bylo lehké jako v The Sims, nainstalovat si mod a tam prostě zadat "Change name", aniž by se někdo na něco ptal, nebo ostatní simíci naznačovali nějaké reakce. Jenže tak to není a nikdy nebude, a i když je tahle zastávka poměrně krátká a cestujících nastoupí málo, bojím se jí...

Ten muž ve mne

10. srpna 2015 v 14:16 | Lucky |  Ostatní
Myslel jsem si, že jsem blázen. Mnohokrát mne myšlenky zahnaly až k sebeteorii o schizofrenii. Ten muž ve mne totiž kopal jako miminko v těhotenském bříšku, které mu bylo těsné. Skutečně jsem byl blázen, protože jsem ho neposlouchal. Kdybych ho býval poslechl dřív, brány vězení by se otevřely v mnohem vhodnější chvíli, než je právě teď rok před maturitou (do kterého se vlastně možná ani nedostanu).

Ještě mě to nenapadlo, když se začal objevovat v mých snech, ale ten muž jsem byl já. Vzhlížel jsem skrze něj k sobě samému a ve chvíli, kdy se z něj stala troska, stala se i ze mne.

Propojil jsem svůj život s někým, kdo vlastně neexistoval, jenže já vždycky věděl, že existuje, i přesto, že jen ve mne. Možná byl nesmyslně silný, uměl věci, které nikdo neumí, avšak dával mi tolik svobody, kolik vám představa vůbec jen může dát.

Naše společná křídla, jako by skutečně protínala mračna před námi. Naše kůže skoro citíla i vítr, chlad a zároveň teplo od slunce, které teď bylo mnohem blíž, než by na zemi kdy bylo. Naše oči se dívaly zpříma, to kdyby se mezi mraky náhodou objevilo nějaké vzdušné plavidlo. Jako člověk s křídly jsme se tomu přece vyhnout museli, protože kdyby nás srazili, asi nás označí za mimozemskou bytost vzhledem k tomu, co by z nás zbylo.

Společně byl svět jiný, tak krásný.

Když jsme spolu šli do války a viděli mrtvá těla, plakali jsme. Skoro jako by to ani nebyly představy.

Vždycky jsem ho miloval a toužil jsem být jako on, dokud jsem nezjistil, že miluji sám sebe a toužím být jako já sám. Toužím být svůj...

Rodina a několik přátel

10. srpna 2015 v 13:05 | Lucky |  Coming out
Vždycky jsem k této věci měl zvláštní přístup, ostatně jako ke všem ostatním věcem. Ještě před několika lety, kdybych viděl sám sebe skrz okýnko do budoucnosti, to bych se sám sobě smál a říkal, že takhle se nikdy oblékat nebudu, ale i přes to všechno by v mojí duši seděla na pevném a kamenném trůně paní, které se říká Závist. To já bohužel už takový jsem. Se sebevědomím, že by se dalo krájet a rozdávat všem ode mne o-ne-moc-více tukem obaleným dívkám a chlapcům v této republice. Já si přece nepřipustím, že by to bylo jinak, protože to Já jsem ten dokonalý, a nikdo jiný tak dokonalý jako Já nikdy nebude.

Tak tedy spolu s pocitem vlastní samotrapnosti a obtěžování mého okolí, započal vlak s mou hlavou na přídi (skoro jako Mašinka Tomáš) tu jedinečnou a dlouhou cestu až do stanice Lucky, kde na mne čekal neurčitelný cíl.

Prvním člověkem, jenž zřel pravdu, ale vlastně to skoro jako teď nebral vážně, byla moje spolužačka. Poveděl jsem jí to v bageterii snad po čtvrt roce, který jsem strávil doma. Samozřejmě jsem věděl, že moje tajemství u ní zůstane v bezpečí před lidmi, kteří by se to neměli dozvědět, jenže bylo to spíš jen takové bezúčelné vyplakání a navíc se to stalo strašně dávno, takže následující události jsou možná i půl roku poté.

Tehdy před pár týdny jsem jel k sestřenici, prostě jsem potřeboval vypadnout. Všechno jsem jí sdělil už prostřednictvím facebooku, jelikož mi přišla jako člověk, kterého by to mohlo zajímat a setkal bych se u něj alespon částečně s pochopením. Těžko říct, jak následující týden vlastně probíhal. Skoro bych řekl, že se nic nezměnilo.

Ani nevím, jak jsem to dokázal. Když jsem se vrátil domu, snad v ten samý čas, kdy se za mnou zabouchly dveře, přišlo mi vhod oznámit to mamince. Byl jsem víceméně už rozhodnutý a to především po schůzce s klukem ve snad ještě horší situaci, jenž se odehrála během tehdy uplynulého týdne v Praze. Očekával jsem různou reakci, snad se mi i tajil dech, ale já věděl, že moje maminka vždycky byla a je a bude suprová ženská. Jenže zase, bylo z toho jen takové vyplakání.

Změny se odehrály rychle. Touha po seberealizaci mne dohnala ještě za bratrem, další kamarádkou a bratrovo přítelkyní (ta je dnes už bohužel bývalá). Potom nastal ten důležitý zlom ovlivněný tím, co dělá člověka člověkem. Sehnat si po obchodech dobré oblečení byl první krůček k tomu, aby mne okolí začalo brát vážně, a s tím konečně začali brát vážně i mé rozhodnutí.

Byl to čtvrtek minulého týdne, když jsem se ve zcela novém oblečení plížil ven, abych si šel popovídat s psychologem. Možná jsem doufal, že i přes můj svižný odchod, snažící se vyhnout všem nepříjemným otázkám, spatří maminky přítel moje nové ošacení. Byla to zvláštní chvíle a já jen tak v rychlosti odhalil svoje čerstvé rány, protože už mi zanedlouho jel autobus.

"Zeptej se na to mámy," řekl jsem mu.

Dalšího dne jsem odjel na dalekou cestu do neznáma mezi TY SVÉ. Překvapilo mne, že moje maminka informovala babičku, zatím co jsem byl přes víkend pryč a užíval si duševní volnosti i bez zbytečného alkoholu, jak bylo na chatách a pod stany zvykem. Ona totiž babička bydlí s námi (a nebo my u ní?). Už jsem se viděl, jak přijedu, přijdu za ní, a řeknu: "Babi, něco ti potřebuju říct, a nevím jak," a ona by spustila, že za komunismu tu takové věci nebyly.

Doma jsem tedy relativně v suchu, jenže to je jen začátek...

Kam dál